Největší a nejdůležitější školu života si do partnerských vztahů přinášíme z prostředí, ve kterém jsme vyrůstali. Jsou to rodiče, kteří nám předvádějí, co budeme sami jednou ve svých dospělých životech dělat. Anebo nás poučí, co dělat nebudeme. Ne nadarmo se říká, že vstup do partnerství se dá přirovnat ke vstupu do učení. A že to učení není vůbec jednoduché, potvrdí většina lidí. Přestože všechny zamilované dvojice chtějí budovat společný život plný lásky, úcty a porozumění, často se to nedaří. Důležité je si často připomínat biblické moudro, které si většina vyslechla o svatbě. Jak v dobrém, tak ve zlém. Protože obé se v každém manželství, i při největší snaze, mění jako na houpačce. A jenom milující partner ví, že po bouři zase vysvitne slunce. A že není potřeba při různých neshodách za sebou pálit mosty. Obzvláště v případě, že už jsou na světě děti.
Které tato zkušenost může poznamenat na celý život. Snad nejzoufalejší přání při vstupu do partnerství mají především ženy. Touhu, aby je jejich partner udělal šťastnými. Přestože samy se sebou spokojeny nejsou. Což se projevuje v pocitu osamělosti, špatné nálady či vyžadování plnění výhradně jejich potřeb. A pokud se tak neděje, je oheň na střeše. Vytvořit láskyplné partnerství nikdy nelze bez vlastního přispění.
A hlavně bez nereálného očekávání. Rovněž představa, že partner musí být dokonalý, je cestou do pekel. Přehnaná kritika nejen vzhledu, způsobu oblékání, trávení volného času, ale i nesmyslné požadavky v oblasti pracovní, kterými si finančně chtějí podpořit už tak nízké sebevědomí. V mnoha manželských párech se prvních letech vyvažuje i vzájemné dávání a dostávání. Kdy se u někoho mohou projevit i nezdravé vzorce z dětství. Tím, že dítěti něco důležitého chybělo u rodičů a nyní to vyžaduje od svého partnera. Přitom si stačí uvědomit pravdivé rčení, že čím člověk více světu dává, tím více dostává. A že to platí i v množství lásky. U které je mnohem důležitější ji rozdávat. A radovat se, pokud se vrací. Rozhodně ji po nikom nemůžeme vyžadovat.